Books / Paramahamsa Upanishad

1. Paramahamsa Upanishad

Text

1.0

अथ योगिनां परमहंसानां कोऽयं मार्गस्तेषां का स्थितिरिति नारदो भगवन्तमुपगत्योवाच । तं भगवानाह। योऽयं परमहंसमार्गो लोके दुर्लभतरो न तु बाहुल्यो यद्येको भवति स एव । नित्यपूतस्थः स एव वेदपुरुष इति विदुषो मन्यन्ते महापुरुषो यच्चित्तं तत्सर्वदा मय्येवावतिष्ठते तस्मादहं च तस्मिन्नेवावस्थीयते। असौ स्वपुत्रमित्रकलत्रबन्ध्वादीञ्छिखायज्ञोपवीतं स्वाध्यायं च सर्वकर्माणि संन्यस्यायं ब्रह्माण्डं च हित्वा कौपीनं दण्डमाच्छादनं च स्वशरीरोपभोगार्थाय च लोकस्योपकारार्थाय च परिग्रहेत्। तच्च मुख्योऽस्ति कोऽयं मुख्य इति चेदयं मुख्यः ।।

atha yogināṃ paramahaṃsānāṃ ko'yaṃ mārgasteṣāṃ kā sthitiriti nārado bhagavantamupagatyovāca । taṃ bhagavānāha। yo'yaṃ paramahaṃsamārgo loke durlabhataro na tu bāhulyo yadyeko bhavati sa eva । nityapūtasthaḥ sa eva vedapuruṣa iti viduṣo manyante mahāpuruṣo yaccittaṃ tatsarvadā mayyevāvatiṣṭhate tasmādahaṃ ca tasminnevāvasthīyate। asau svaputramitrakalatrabandhvādīñchikhāyajñopavītaṃ svādhyāyaṃ ca sarvakarmāṇi saṃnyasyāyaṃ brahmāṇḍaṃ ca hitvā kaupīnaṃ daṇḍamācchādanaṃ ca svaśarīropabhogārthāya ca lokasyopakārārthāya ca parigrahet। tacca mukhyo'sti ko'yaṃ mukhya iti cedayaṃ mukhyaḥ ।।

"What is the path of the Paramahamsa Yogis, and what are their duties?" - was the question Narada asked on approaching the Lord Brahma (the Creator). To him the Lord replied: The path of the Paramahamsas that you ask of is accessible with the greatest difficulty by people; they have not many exponents, and it is enough if there be one such. Verily, such a one rests in the ever-pure Brahman; he is verily the Brahman inculcated in the Vedas - this is what the knowers of Truth hold; he is the great one, for he rests his whole mind always in Me; and I, too, for that reason, reside in him. Having renounced his sons, friends, wife, and relations, etc., and having done away with the Shikha, the holy thread, the study of the Vedas, and all works, as well as this universe, he should use the Kaupina, the staff, and just enough clothes, etc., for the bare maintenance of his body, and for the good of all. And that is not final. If it is asked what this final is, it is as follows:

एक बार नारद मुनि ने भगवान् (ब्रह्मा) के पास जाकर पूछा-योगी पुरुषों में जो परमहंस हैं, उनकी स्थिति कैसी होती है और उनका मार्ग कौन सा है? यह सुनकर भगवान् ने कहा- परमहंसों का मार्ग इस जगत् में अति दुर्लभ है, ऐसे व्यक्ति संसार में बहुत कम ही होते हैं। परमहंस संन्यासी एकाध ही मिलते हैं, वे नित्य पवित्र भाव में स्थित रहते हैं। ऐसे परमहंस ही वेद-पुरुष हैं; ऐसा विद्वज्जन मानते हैं। ऐसे महापुरुष का चित्त सदैव मुझमें ही अधिष्ठित रहता है और में भी उस महापुरुष में ही स्थित रहता हूँ। परमहंस संन्यासी अपने पुत्र, पत्नी, बन्धु, शिखा, यज्ञोपवीत, स्वाध्याय आदि समस्त कर्मों का परित्याग कर सम्पूर्ण ब्रह्माण्ड के हित में शरीर की रक्षा के लिए मात्र कौपीन, दण्ड और आच्छादन (उपवस्त्र) धारण करता है; किन्तु यह भी परमहंस की मुख्य दीक्षा नहीं है। नारद ने पूछा-फिर मुख्य दीक्षा कौन सी है? ॥


2.0

न दण्डं न शिखां न यज्ञोपवीतं न चाच्छादनं चरति परमहंसो न शीतं न चोष्णं न सुख न दु:खं न मानावमाने च षडूर्मिवर्जं निन्दागर्वमत्सरदम्भदर्पेच्छाद्वेषसुखदुःखकामक्रोधलोभमो-हहर्षासूयाहंकारादींश्च हित्वा स्ववपुः कुणपमिव दृश्यते यतस्तद्वपुरपध्वस्तं संशयविपरीत-मिथ्याज्ञानानां यो हेतुस्तेन नित्यनिवृत्तस्तन्नित्यबोधस्तत्स्वयमेवावस्थितिस्तं शान्तमचलमद्वया-नन्दचिद्घन एवास्मि । तदेव मम परमधाम तदेव शिखा च तदेवोपवीतं च। परमात्मात्मनोरे-कत्वज्ञानेन तयोर्भेद एव विभग्नः सा संध्या ॥

na daṇḍaṃ na śikhāṃ na yajñopavītaṃ na cācchādanaṃ carati paramahaṃso na śītaṃ na coṣṇaṃ na sukha na du:khaṃ na mānāvamāne ca ṣaḍūrmivarjaṃ nindāgarvamatsaradambhadarpecchādveṣasukhaduḥkhakāmakrodhalobhamo-haharṣāsūyāhaṃkārādīṃśca hitvā svavapuḥ kuṇapamiva dṛśyate yatastadvapurapadhvastaṃ saṃśayaviparīta-mithyājñānānāṃ yo hetustena nityanivṛttastannityabodhastatsvayamevāvasthitistaṃ śāntamacalamadvayā-nandacidghana evāsmi । tadeva mama paramadhāma tadeva śikhā ca tadevopavītaṃ ca। paramātmātmanore-katvajñānena tayorbheda eva vibhagnaḥ sā saṃdhyā ॥

The Paramahamsa carries neither the staff, nor the hair-tuft, nor the holy thread nor any covering. He feels neither cold, nor heat, neither happiness nor misery, neither honour, nor contempt etc. It is meet that he should be beyond the reach of the six billows of this world-ocean. Having given up all thought of calumny, conceit, jealousy, ostentation, arrogance, attachment or antipathy to objects, joy and sorrow, lust, anger, covetousness, self-delusion, elation, envy, egoism, and the like, he regards his body as a corpse, as he has thoroughly destroyed the body-idea. Being eternally free from the cause of doubt, and of misconceived and false knowledge, realising the Eternal Brahman, he lives in that himself, with the consciousness "I myself am He, I am That which is ever calm, immutable, undivided, of the essence of knowledge-bliss, That alone is my real nature." That (Jnana) alone is his Shikha. That (Jnana) alone is his holy thread. Through the knowledge of the unity of the Jivatman with the Paramatman, the distinction between them is wholly gone too. This (unification) is his Sandhya ceremony.

परमहंस की प्रमुख दीक्षा इस प्रकार है-वह दण्ड, शिखा, यज्ञोपवीत, आच्छादन धारण न करे। इसके अतिरिक्त शीत, उष्ण, मान-अपमान, सुख और दुःख इन षड्ऊर्मियों से रहित हो। वह निन्दा, गर्व, मत्सर, दर्प, इच्छा, द्वेष, सुख, दुःख, काम, क्रोध, लोभ, मोह, हर्ष, असूया, अहंकार को त्यागकर अपनी काया को मृतक के समान देखता है। उसका संशय और मिथ्याभाव तिरोहित हो जाता है। वह नित्य बोध स्वरूप होता है,जो संसार में किसी भी पदार्थ की अपेक्षा न रखता हुआ यह मानता है कि मैं एक मात्र अचल, अद्वयानन्द और चिद्घन ही हूँ। यही मेरा परमधाम है, शिखा और यज्ञोपवीत सभी कुछ यही है। वह आत्मा और परमात्मा में समान दृष्टि रखता है, उसके लिए दोनों का भेद नष्ट हो जाता है, यही उसकी सन्ध्या है ॥


3.0

सर्वान्कामान्परित्यज्य अद्वैते परमे स्थितिः। ज्ञानदण्डो धृतो येन एकदण्डी स उच्यते। काष्ठदण्डो धृतो येन सर्वाशी ज्ञानवर्जितः। तितिक्षाज्ञानवैराग्यशमादिगुणवर्जितः ।भिक्षामात्रेण यो जीवेत्स पापी यतिवृत्तिहा। स याति नरकान्घोरान्महारौरवसंज्ञकान्। इदगन्तरं ज्ञात्वा स परमहंसः ॥

sarvānkāmānparityajya advaite parame sthitiḥ। jñānadaṇḍo dhṛto yena ekadaṇḍī sa ucyate। kāṣṭhadaṇḍo dhṛto yena sarvāśī jñānavarjitaḥ। titikṣājñānavairāgyaśamādiguṇavarjitaḥ ।bhikṣāmātreṇa yo jīvetsa pāpī yativṛttihā। sa yāti narakānghorānmahārauravasaṃjñakān। idagantaraṃ jñātvā sa paramahaṃsaḥ ॥

He who relinquishing all desires has his supreme rest in the One without a second, and who holds the staff of knowledge, is the true Ekadandi. He who carries a mere wooden staff, who takes to all sorts of sense-objects, and is devoid of Jnana, goes to horrible hells known as the Maharauravas. Knowing the distinction between these two, he becomes a Paramahamsa.

वह (परमहंस) समस्त कामनाओं का परित्याग करके अद्वैत परब्रह्म के स्वरूप में स्थित रहता है। ज्ञान का दण्ड धारण किये रहने के कारण उसे एकदण्डी स्वामी भी कहते हैं; किन्तु जो काष्ठ दण्ड धारण किये रहकर समस्त आशाओं से पूर्ण है, अज्ञानी है, तितिक्षा, ज्ञान, वैराग्य, शम आदि गुणों से रहित है तथा भिक्षा मात्र से जीवनयापन करते हुए, जिसने यति वृत्ति का विनाश कर दिया है, वह पापी घोर रौरव नामक नरक में जाता है। जो इस अन्तर (पापी संन्यासी और परमहंस के अन्तर) को समझता है, वह परमहंस है ॥


4.0

आशाम्बरो न नमस्कारो न स्वाहाकारो न स्वधाकारो न निन्दा न स्तुतिर्यादृच्छिको भवेद्भिक्षुः। नावाहनं न विसर्जनं न मन्त्रं न ध्यानं नोपासनं च। न लक्ष्यं नालक्ष्यं न पृथङ नापृथगहं न न त्वं न सर्वं चानिकेतस्थिरमतिरेव स भिक्षुः सौवर्णादीनां नैव परिग्रहेन्न लोकनं नावलोकनं च न च बाधकः क इति चेद्बाधकोऽस्त्येव । यस्माद्भिक्षुर्हिरण्यं रसेन दृष्टं चेत्स। ब्रह्महा भवेद्यस्माद्भिक्षुर्हिरण्यं रसेन स्पृष्टं चेत्स पौल्कसो भवेद्यस्माद्भिर्हिरण्यं रसेन ग्राह्य चेत्स आत्महा भवेत्तस्माद्भिक्षुर्हिरण्यं रसेन न दृष्टं च न स्पृष्टं च न ग्राह्य च। सर्वे कामा मनोगता व्यावर्तन्ते । दुःखे नोद्विग्नः सुखे न स्पृहा त्यागो रागे सर्वत्र शुभाशुभयोरनभिस्न्नेहो न द्वेष्टि न मोदं च ।सर्वेषामिन्द्रियाणां गतिरुपरमते य आत्मन्येवावस्थीयते । तत्पूर्णानन्दैकबोधस्त-द्ब्रह्मैवाहमस्मीति कृतकृत्यो भवति कृतकृत्यो भवति ॥

āśāmbaro na namaskāro na svāhākāro na svadhākāro na nindā na stutiryādṛcchiko bhavedbhikṣuḥ। nāvāhanaṃ na visarjanaṃ na mantraṃ na dhyānaṃ nopāsanaṃ ca। na lakṣyaṃ nālakṣyaṃ na pṛthaṅa nāpṛthagahaṃ na na tvaṃ na sarvaṃ cāniketasthiramatireva sa bhikṣuḥ sauvarṇādīnāṃ naiva parigrahenna lokanaṃ nāvalokanaṃ ca na ca bādhakaḥ ka iti cedbādhako'styeva । yasmādbhikṣurhiraṇyaṃ rasena dṛṣṭaṃ cetsa। brahmahā bhavedyasmādbhikṣurhiraṇyaṃ rasena spṛṣṭaṃ cetsa paulkaso bhavedyasmādbhirhiraṇyaṃ rasena grāhya cetsa ātmahā bhavettasmādbhikṣurhiraṇyaṃ rasena na dṛṣṭaṃ ca na spṛṣṭaṃ ca na grāhya ca। sarve kāmā manogatā vyāvartante । duḥkhe nodvignaḥ sukhe na spṛhā tyāgo rāge sarvatra śubhāśubhayoranabhisnneho na dveṣṭi na modaṃ ca ।sarveṣāmindriyāṇāṃ gatiruparamate ya ātmanyevāvasthīyate । tatpūrṇānandaikabodhasta-dbrahmaivāhamasmīti kṛtakṛtyo bhavati kṛtakṛtyo bhavati ॥

The quarters are his clothing, he prostrates himself before none, he offers no oblation to the Pitris (manes), blames none, praises none - the Sannyasin is ever of independent will. For him there is no invocation to God, no valedictory ceremony to him; no Mantra, no meditation, no worship; to him is neither the phenomenal world nor That which is unknowable; he sees neither duality nor does he perceive unity. He sees neither "I" nor ‘thou", nor all this. The Sannyasin has no home. He should not accept anything made of gold or the like, he should not have a body of disciples, or accept wealth. If it be asked what harm there is in accepting them, (the reply is) yes, there is harm in doing so. Because if the Sannyasin looks at gold with longing, he makes himself a killer of Brahman; because if the Sannyasin touches gold with longing, he becomes degraded into a Chandala; because if he takes gold with longing, he makes himself a killer of the Atman. Therefore, the Sannyasin must neither look at, nor touch nor take gold, with longing. All desires of the mind cease to exist, (and consequently) he is not agitated by grief, and has no longing for happiness; renunciation of attachment to sense-pleasures comes, and he is everywhere unattached in good or evil, (consequently) he neither hates nor is elated. The outgoing tendency of all the sense-organs subsides in him who rests in the Atman alone. Realising "I am that Brahman who is the One Infinite Knowledge-Bliss" he reaches the end of his desires, verily he reaches the end of his desires.

वह दिगम्बर, नमस्कार, स्वाहाकार, स्वधाकार, निन्दा, स्तुति की ओर ध्यान न देकर स्वेच्छापूर्वक भिक्षु बनता है। उसका आवाहन, विसर्जन, मन्त्र, ध्यान, उपासना, लक्ष्य, अलक्ष्य कुछ भी नहीं होता। उसका पृथक, अपृथक्, मेरे-तेरे का भाव और सर्वभाव भी नहीं होता। वह अनिकेत अर्थात् निवास रहित और स्थिर- मति वाला होता है। वह भिक्षु स्वर्ण आदि के संग्रह में प्रवृत्त नहीं होता। उसे कोई वस्तु आकर्षक और अनाकर्षक प्रतीत नहीं होती। उसके लिए क्या बाधक है? अर्थात् कुछ नहीं। भिक्षु परमहंस होकर यदि वह स्वर्ण (धन) से प्रेम करे, तो उसे ब्रह्महत्या का पाप लगता है। भिक्षु होकर यदि परमहंस स्वर्ण से लगाव रखता है, तो चाण्डाल की तरह होता है। स्वर्ण से प्रेम करने वाला भिक्षु आत्मघाती होता है। इसलिए भिक्षु (परमहंस) को चाहिए कि वह न तो स्वर्ण को देखे, न स्पर्श करे और न ग्रहण ही करे। ऐसा परमहंस आप्तकाम हो जाता है अर्थात् या तो उसकी समस्त कामनाएँ पूर्ण हो जाती हैं या समाप्त हो जाती है। वह दु:ख से उद्विग्न नहीं होता और सुख से भी निस्पृह रहता है। राग को त्याग कर वह शुभ और अशुभ के प्रति स्नेहहीन (आसक्ति रहित) हो जाता है, जो न द्वेष करता है, न मुदित होता है। उसकी समस्त इन्द्रियाँ शान्त हो जाती हैं। वह अपने आत्म-तत्त्व में ही स्थित रहता है। वह अपने को सदा पूर्णानन्द, पूर्ण बोध स्वरूप ब्रह्म ही समझता है। ऐसी मान्यता रखने (और अनुभव करने) से वह कृत-कृत्य हो जाता है ॥